Pes- nejlepší přítel člověka

Teda toto je má nejtěžší stránka....

O psy se zajímám již od základní školy, jenže víc než výcvik a kynologický dril mě zajímal pes, proč jeden svého páníčka tak hrozně miluje a proč druhý kolem páníčka chodí jakoby v kruhu?... Samozřejmě je krásné vidět dobře vycvičeného psa, ale mnohem krásnější je vidět, že to toho psa i psovoda baví.  

Kdybych se měla rozepsat jaká jsem nechyběli by, samozřejmě kromě chvály :-), i slova jako mírně tvrdohlavá- je to spíš tím, že vím co chci a z toho prostě neslevím, ráda si vyslechnu názory jiných- to ale neznamená, že se podle nich hned budu řídit. Někdy dříč, ale když vím, že můžu- že mi to čas dovolí- tak někdy hrozný lenoch. Na Českých drahách jsem pracovala 12hod.směny a např. hned po noční jsem jela na přednášku s Alexem (Most, nebo Praha, nebo Brno,atd.). Pamatuji si na den, kdy jsem po přednášce a po noční dojela na parkoviště před dům, kde jsem bydlela, vyškrábala jsem se z posledních sil ke dveřím bytu, odemkla, vešla dovnitř, dveře zavřela a ... usnula jsem rovnou za dveřmi. Jsou ale i chvíle, kdy musím načerpat energii a to mě nepřinutí vstát z postele ani zvonek u dveří, či zvonící telefon. Nestěžuji si, přednášky mě baví a psi také, ale někdy i práce s dětmi dokáže vyčerpat. No, jsem býk, a když si přečítám horoskopy o znameních, půlce toho nevěřím, ale v dalších 50% mají pravdu. Miluji romantiku, svíčky, dobré jídlo, kino- nejlépe nějakou krásnou komedii, a hlavně rodinný klid a bezpečné "teplo domova".

Narodila jsem se 26.dubna 1977 a vystudovala zemědělku. V tomto odvětví jsem bohužel budoucnost neviděla a pln očekávání jsem se vrhla do neznáma, k Českým drahám, pracovala jsem na malé zastávce a to 10let. Jednou za mnou přišli kriminalisté a varovali mě před nějakým úchylným mužem, který jezdí ve vlaku a onanuje na záchodku vždy, když projíždí mojí stanicí. No to mi stačilo- za týden jsem přijela do práce s Alexem. Možná si řeknete jak by mohl takový malý chlupáček hlídat, ale já se sním cítila bezpečně.

                                                                   Alexovi je na fotce 5 měsíců, a mě 21 let (škoda,                                                                                                                                                                                                                           už není :-)

 V září 2005 jsem poznala co to je bojovat o holý život. S bývalým přítelem jsme se rozhodli pro mimčo a já, kvůli zjištěným zdravotním komplikacím, podstoupila umělé oplodnění. A jako na potvoru jsem si vychutnala nejhorší nežádoucí účinek a sice hyperstimulaci vaječníků, laicky to znamená, že se ve mně tvořila voda, která buď chtěla zabít oplozené vajíčka, nebo mě. Popisovat měsíc hrůzy nebudu, jen závěr mého boje. Přežila jsem punkci plic(doktoři z nich odsáli 500ml vody), i punkci břicha (velikou jehlou, která mi koukala z břicha odteklo 3000ml vody), ale i císařský porod dcery Elišky v květnu 2006, která mi dělá samou radost. A ikdyž jsou někdy i starosti, vynahradí to úsměvem, obejmutím a vtipnými hlášky, které napadnou snad jen dítě, které se učí jak spojovat věty, aby dávali smysl a vyrovnali se řeči dospělích. Zrovna nedávno mi vysvětlovala, že ve vesnici, kterou jsme projížděli jsou samé chaloupky (řekla jsem si :"Ó já mám chytré dítě", a byla jsem na ní náležitě hrdá), po chvilce mlčení dcera dodala " A v těch chaloupkách bydlí ježibabky a ježidědky", no jistě jste poznali, že naší nedávno čtenou pohádkou před spaním byla perníková chaloupka.

                                                                                         

 

 Brzy do naší rodiny (koncem července 2010) přibude Honzík, hrozně se těšíme, a doufáme, že porod i vše kolem, hlavně zdraví, bude v pořádku a upřímně jsme i zvědavý jak se nové role sestry hostí naše princezna Eliška. 

    Honzíkův ultrazvuk ve 27.týdnu (35cm,1205g)

Tak jsem na světě, maminku jsem potrápil snad všemi možnými způsoby, kontrakce mamka měla 30.07.2010 od 2hod.rána, do 19hod. (do porodnice mě otec Honzíka přivezl kolem 9hod.ráno). V 19hod. mi řekla paní doktorka, že budu nakonec rodit císařským řezem, protože se malému prostě nějak nechce ven. V 19.13 hod. už byl na světě. Upřímně- konečně. Malý Honzík měl 3700g a 50 cm, cvalda, že?

Poslední měsíc těhotenství jsem se, asi jako všechny těhotné ženy, nepohybovala zrovna ladným způsobem, spíš má chůze připomínala kolíbání tlustého funícího medvěda a např. zavázat si tkaničky byl úkol opravdu přetěžký, asi tak jako si obléct ponožky.... Navíc se každou kontrolu u gynekologa vážit, teda ty čísla na váze na mě vůbec nebyli hodné, pořád ukazovali víc a víc a mě se čím dál víc vkrádala do mysli otázka: " Bože kdo bude ty kila navíc schazovat?". Naštěstí jsem přibrala "jen" 13kg. A po porodu šli kila docela rychle dolů.

Musím pochválit porodnici liberecké krajské nemocnice a mého obvodního gynekologa Jaroslava Soukeníka, taktéž z Liberce. Nemá zrovna asi každý den růžový, ale je to doktor s velkým D. Teda alespoň pro mě. Děkuji mu za Honzíka i za Elišku, protože ani jedno mé otěhotnění nebylo zrovna bez komplikací.