Pes- nejlepší přítel člověka

Počátky přednášek vedou k roku 2001, jenže to nebyli ani tak přednášky jako spíš posezení s dětmi jednoho Dětského výchovného ústavu. Navštěvovala jsem spolu s Alexem děti, které nechtěli komunikovat s okolím, nechtěli se zapojit do her, utíkali,... Já jsem docházela 1-2 týdně a prý se situace zlepšila. Poté už jsme vedli s dětmi několikahodinové povídání o zvířatech. Dozvěděl se o nás další dětský domov a pro ně už jsem spolu s městským úřadem města, kde se dětský domov nacházel připravovala i soutěž se zvířecí tématikou, samozřejmě nechyběli věcné ceny a nějaké sladkosti pro mlsné dětské jazýčky. 

A pak už to šlo jak na běžícím pásu, od 10-26.9 2002 si Alexe pohladilo 504 dětí, a tak to jde už nějaký ten rok. Nutno podotknout, že bez jediného pokousání, bez jediného varovného zavrčení.

Alex má výcvik pro lidi slepé a navíc dostal ocenění nejvychovanějsí a nejvycvičenější aljašský malamut v ČR. Carmen má výcvik pro lidi hluché, veškeré povely ji ukazuji pravou rukou. Když si otevřete jejich složky a přečtete si čím prošli, musí být jasné, že to vše dělali a dělají jen z lásky k dětem a pokud se někdy stalo, že jim prostě skupinka dětí "nesedla", tak šli prostě ke dveřím třídy nebo tělocvičny a já věděla, že chtějí odejít a respektovala jsem to. Většinou stačilo se s nimi projít, poblbnout venku a pak už byli v klidu.  Alex byl v mládi dosti dominantní psisko, a tak nám trvalo skoro 2 roky, než udělal přesně to, co jsem po něm chtěla a on než pochopil, že v naší dvojici jsem vedoucí já, ale také jsem to já, kdo mu pomůže s jeho případnými starostmi a trápením. Ono mít psa, není jen o tom vlastnit ho, ale být mu, naoplátku, i dobrým přítelem.

Přednášky ať už s Carmen nebo Alexem si myslím, že jsou přesně takové jako "slibujeme" při objednávce. Pro mě osobně byli, ale přednášky s Alexem bomba- děti mu dávali piškot, přinášel věci, které jsem mu řekla (děti tleskali, jako by to byl největší zázrak), a na závěr přednášky s nimi "zpíval" písničku Skákal pes. Když chodil kolem nich,aby si ho děti mohli pohladit, nevynechal ani jednu řadu, ani jedno dítě.

Přednášky s Carmen byli také plné pestrých chvil, ukazovali jsme si na ní co se na psovi může a co nesmí dělat, připomínali si barvy, které měla Carmen na kožíšku, počítali kolik má uší, tlapek,atd. Na závěr ukázala, jak umí poslouchat na povely rukou a také kouzlo- i pes se totiž dokáže naučit, kde je levá a kde pravá strana, a tak jsme si to podle Carmen připomínali s dětmi, a další. Samozřejmě, že i ona chodila kolem dětí a trpělivě čekala na pohlazení, pózování při focení jí také žádný problém nedělalo.

                                                                                            Carmen ukazuje práci čichem.

 Samozřejmě jsou přednášky vedeny trochu jinak pro mateřské školky a trochu jinak pro základní školy, snažíme se aby každá přenáška byla srozumitelná pro věk dětí na přednášce a hlavně zajímavá. Na základce už se nezabýváme jen tím, že se pes nesmí např. tahat za uši, ale už řešíme následky tahání, probíráme trošičku veterinu a s těmi staršími i důvody proč dochází k napadení, atd... 

Přednášky s Alanem jsou teprve v začátcích, bohužel má trošičku smůlu v tom, že i po něm požaduji větší nároky, než jen sedni a sněz piškot. Je to náš největší pes (trošku vyrostl :-)) a tak si myslím, že se bude hodit pro II.stupeň základky. Prostě musí zvládnout to co Alex, to co Carmen a ještě něco navíc.  

 

Carmen ukazuje zuby, na našich přednáškách totiž také probíráme i to že nám pes může ublížit. Většinou, ale za to může špatná výchova. Bohužel.

Bohužel Carmen 30.11.2009 v 5.30 hod. přes veškerou snahu naší i veterinářů zemřela. Nahradí jí fena Sally stejného plemene, která se zatím cvičí a seznamuje s novou pracovní náplní, vše musí probíhat volnějším tempem a pod dohledem, ale už teď jde vidět, že děti má ráda.

 

Další rána osudu se přihlásila 11.11.2010, kdy nás v 17.40 hod. opustil Alex, byl to pes s velkým "P", který i přes svou nemoc- dysplazii kyčelních kloubů rozdával lidem, a hlavně dětem radost po celé ČR. Pár měsíců před svou smrtí vyhrál pohár na výstavě, v kategorii "veterán"...

Nutno podotknout, že naši psi nikdy nebyli na cvičišti, vše se naučili v plném rodinném provozu a výchova, ke které se později přidal i výcvik byla vedena láskyplně, ale i důsledně. Nikdy jsme se nesnažili odsunovat je někam, aby na nás neviděli a nebo nemohli být s námi a na druhou stranu nikdy nebyli s dcerou sami, vždy by měl tomuto dětsko- psímu přátelství přihlížet někdo dospělí.

 

Co se týče přednášek pro druhý stupeň ZŠ používáme i obrázky týraných psů, aby mládež viděla kromě toho co dokáže pes, také to co dokážeme, my lidé, na psech.