Pes- nejlepší přítel člověka
Život se psy |
|
Život se psy je hlavně o lásce, trpělivosti, o zodpovědnosti, také o penězích za kvalitní krmivo, veterinární kontroly, ale hlavě o již zmiňované vzájemné lásce. Osobně si myslím, že projev lásky vašeho psa k vám je důležitější než vyhrané poháry chytající prach někde na skříni. Zrovna teď mi píšící ruce nadzvedává Carmen jak kdyby na počítač žárlila, a tak datluji jednou rukou a druhou jí drbu. V této sekci naleznete úryvky z mé připravované knihy. Snad se budou líbit.
Ani veterinář není bůh
Když byli mému psovi Alexovi právě tři roky, dělali jsme mu jako vždy narozeninový dort z chrupek, těstovin, no něco jako když pekl dort pejsek s kočičkou, je ale pravda, že našemu psovi po něm nikdy nebylo tak zle, jako v pohádce. Všimla jsem si, že nějak kulhá, byla jsem poučena, že to může být od námahy, no ale jistota je jistota. Šli jsme k veterináři, a ten nám udělal rentgen DKK (dysplazie kyčelního kloubu). A výsledek? Rozpadají se mu kyčle. Nevěřila jsem, dalo mi hodně času, než jsem pochopila, že to není jen zlý sen, že to není nějaký omyl, nějaký pokus o hodně špatný kanadský vtip. Nebyl. Veterinář mi nabídl pro mého psa operaci, ta se ale také nepodařila zrovna nejlépe. Navíc přístup onoho veterináře nebyl zrovna profesionální. Částka za nepovedenou operaci byla 10 tisíc Korun, rentgeny i pooperační zpráva se nějak ztratili. A ještě mi přinesl do ordinace na talíři kus svaloviny od mého psa, kterou mu prý musel odříznout, že prý jestli nechci na řízek. No divné chování veterináře, nemusím už ani psát, že jsem k němu šla se psem už jen na stehy, doplatit operaci, a už mě tam neviděl. Jeho poslední slova, byli, že stejně dlouho nevydrží. Navštívila jsem jiného veterináře, ten sice potvrdil, že má dysplazii kyčelních kloubů, a že operace, kterou předchozí veterinář udělal, se příliš nepovedla, ale asi ve snaze zlepšit pověst doktorů v tomto oboru, mě uklidnil, a řekl, že se pokusí udělat maximum. Zrovna v tomto okamžiků se ten můj chlupatý hrdina ukázal i jako super kamarád. Zrovna když jsem si v slzách zoufala na rozkvetlé louce, přinesl mi v tlamě sedmikrásku, vím, zní to neuvěřitelně, i mě to překvapilo, potěšilo a zároveň vehnalo snad miliony slz do očí. Vždyť tento tvor si zaslouží žít a být milován, i když věřte, že umí i pořádně pozlobit.
Pořídila jsem si štěně ve snaze vzbudit u Alexe chuť žít a trošku se hýbat, vždyť není tak starý. No štěně málem nepřežilo. Alex měl dost přesně nastavený denní rytmus, např. v 19hod. vždy dostal večeři, když ne tak začal zvracet, to předvedl i kamarádce, u které jsem byla na návštěvě. Nedostal v 19hod. večeři a pozvracel ji podlahu, bylo mi dost trapně, uklidila jsem výtvor Alexe a s omluvou jsem odjela domu. No a k tomuto puntičkáři jsem si pořídila neposedné štěně Bernského salašnického psa, fenu Carmen. Ona mi byla vlastně tak nějak pořízena bývalým přítelem. Alex to malé dotěrné stvoření respektoval přesně do osudné 19hod., pak začal projevovat nevoli, prozatím pohledem: „Kdy si pro ni už někdo dojde?“ A on nikdo. Samozřejmě mu vlezla do misky se žrádlem, no to bylo o fous, neuhlídala jsem to a milá Carmen dostala pěkně za vyučenou. Spíš než o ublížení, šlo naštěstí Alexovi o „varování“. Jenže asi týden trvalo, než pochopil, že to tříbarevné drzé štěně u nás našlo domov natrvalo. A ten týden jsem s nimi spala na zemi ve spacáku a doufala, že kdyby něco - stihnu zakročit. Ale nemusela jsem, už třetí noc spali téměř u sebe. Mezní hranice, kterou Carmen nesměla překročit, bylo odhadem 20cm, a Alex jí na oplátku chránil. To se to pak Carmen vytahovalo, když měla za sebou skoro 55kg aljašského malamuta, který když vycenil zuby tak nenašel konkurenta. Čas šel jako voda a já? Mě se vrylo do paměti, že má Alex nemocné tlapy. Prostě jsme se s tím museli naučit žít, jinak to nešlo, vždyť ho přece neutratím. Každý rok mu dělám u našeho hodného veterináře rentgen a každý rok řešíme, zda ho ještě nechat užívat si života, a nebo…. Takto se rozhoduji již 11 let, tolik právě letos Alexovi je. Nepatřím k bezcitným majitelům, kteří nechají psa tahat zadek po zemi, nepatřím ani k těm co, nechtějí psa, jen proto, že je nemocný. Přesto vím, že nechci, aby se trápil bolestí, a ráda bych aby „odešel“ důstojně, jako Pan pes, to totiž on je- Pan pes.
Komedianti Dost příhod v této knize je i smutných, přesto si myslím, a mí psi mě o tom několikrát i přesvědčili, že psi dokážou být i pěkní komedianti. Má fenka Carmen si oblíbila cestování natolik, že stačí otevřít kufr u našeho kombíka a už skáče do auta. Smůla je, že si čas od času dělá srandu i s ostatních a než se vzpamatují majitelé svých krásných a pěstěných autíček, tak mají v autě rozesmátou padesátikilovou Carmen, plno chlupů a nedej bože jestli zrovna vykládali nákup z auta, strašně ráda se v kufru „prochází“, jako by zjišťovala, které auto by se jí víc hodilo. No prostě umí. Většinou to „odnáší“ naši známí, kteří už na tuto rošťárnu čekají. Alexe zase imponuje stánek PNS. Když byl ještě maličký štěňátko a já ještě naivně zkoušela „zaručené“ výchovné postupy z knih, čas od času dostal třeba za loužičku v bytě srolovanými novinami. Vykonávat potřebu venku se naučil docela rychle, ale „láska“ k dennímu listu v něm přetrvala a jednou, při procházce po městě, to dal opravdu dost jasně najevo. Šli jsme kolem stánku PNS a Alex, jakoby zešílel, začal trhat všechny vystavené noviny, na které dosáhl, nevěděla jsem, zda se smát nad jeho „tvorbou“ (kolemjdoucí se smáli, až se za břicho popadali, Alex si při své práci „pobrukoval pod vousy“ a kdyby mohl tak i napůl vyplázne soustředěností jazyk, jak se snažil nenechat ani kousíček novin k přečtení), anebo zda mám brečet nad vyčíslenou škodou. Nutno podotknout, že toto ho za celou dobu napadlo jen jednou jedinkrát, naštěstí. A já od trestání psa novinami ustoupila. Alex má vůbec pozorovací talent. Několik návštěv u mích rodičů, chodil s mým tátou, ke slepicím pro vajíčka. Netrvalo dlouho a pro vajíčka chodil milý Alex, aniž bychom ho o to žádali, sám. Bohužel nedonesl ani jedno, všechny je snědl a to tak mistrným dílem, že ani bílek nešel na zmar. Dlouho si otec lámal hlavu, proč ty jeho slepičky nenesou ani jedno vajíčko. Nutno podotknout, že i přes tuto tajnou konzumaci vajec zůstala jeho srst mého psa nezměněna. Když jsme mu přišli na jeho vajíčkový lup, dávali jsme si na ně větší pozor, jenže Alex přišel na něco nového, slepice chodili před setměním sami do kurníku (jinak směli na celou zahradu). Jenže Alex nevěděl co je „před setměním“ a počal slepice nahánět v době, kdy on se rozhodl. Všechny slepice z toho měli halo, jen jedna byla také komediantka- pokaždé když se k ní Alex přiblížil, tak začala kulhat a když jsme jí šli řvoucí na Alexe zachránit, tak slepice lehla na trávu a nechala se „chudinka“ odnést, přes celou zahradu, až do kurníku. Druhý den chodila už normálně. Uznejte sami, malý slepičí mozeček, ale i ten umí být chytrý. Jednou, to už je také pár let, při mé přednášce pro jedno nejmenované gymnázium, jsem nechala Alexe za dveřmi třídy, s tím, že až se děti uklidní, vezmu ho k nim. Nějakou dobu trvalo, než se těšící děti uklidnili, já otevřela dveře, zavolala na Alexe a… nic. Zavolala jsem podruhé, a opět nikde nikdo, jen tiché, ale slyšitelně bojácné volání o pomoc linoucí se z druhého poschodí. Nic zvláštního pro mě, já spíš naháněla psa. Jaké bylo překvapení, když jsem našla v, už zmiňovaném, druhém patře, učitelku na stole, v ruce držící čokoládu a pod ní seděl Alex a prosil. Učitelka dosti vyplašená, viditelně nečekajíc takovou návštěvu, se s Alexem rozdělit nechtěla, a tak jí mírně svým hlubokým hlasem upozorňoval, že by opravdu, ale opravdu chtěl ochutnat. Situace, teď k smíchu, a upřímně i v té době, když jsem na chvilku zapomněla na trapas u dětí, jsem se pousmála- koukala jsem na učitelku, která byla uvězněna na svém stole, mezi sešity, zápisníky, a na psa, který nechápajíc jejího povyku přece „jen“ krásně prosil o čokoládu.
Procházka, která málem přinesla smrt Byl krásný, slunný den. A já se s kamarádkou vydala na procházku po nedalekém letišti, které tady zbylo jako památka po Rusácích z dob minulých. Carmen s Alexem jsem pustila na volno a kamarádka své dva psi také, měla s sebou německého ovčáka a starého pudlíka. Naše putování po přilehlé krajině bylo poklidné, sluníčko svítilo, lidé používali letištní dráhy jako dobrý prostor na in-line, projížďky na kole, všude panoval klid červencového odpoledne, a jediný doprovod z chlupáčů nám dělala pudlice Ketty. Až do chvíle, kdy se přiřítil Alex, první můj údiv patřil tomu, že si mě vůbec všiml, chodil totiž strašně rád na průzkumy sám, ale teď byl neklidný, štěkal, kňučel a pobíhal kolem nás. A měl pravdu, v tu chvíli nás napadlo, že Carmen s Carem nám zmizeli z dohledu. Alexovo divné chování nám jasně dávalo najevo, že něco není v pořádku, že se někde děje něco co by nemělo. Musím říct, že ten, kdo si pro pohlazení přišel první, byla vždycky Carmen, ale kde je? Že by jí hrátky s Carem dali zapomenout na paničku? Krve by se ve mně nedořezal. Prohledali jsme nejbližší okolí. Také místa kde jsme ty dva rošťáky viděli naposledy- a nic. Volali jsme, pískali, Alex štěkal. Vlastně, proč štěká? Jeho poskakování kolem nás bylo divné, odbíhal na pár kroků, a zas byl u nás. Došlo mi, že nás chce někam zavézt. Šli jsme za ním, až zastavil u požární nádrže, o kterou se viditelně nikdo už řadu let nestaral. Voda v ní byla zelená, dosahovala tak do třičtvrtě nádrže a dokonce tam plavalo i rozkládající se tělo pravděpodobně srnky. Na protilehlé straně se pokoušel vyškrábat ven Car, ale kde je Carmen? Šli jsme Carovi pomoct. Kamarádka mě držela za nohy a já,ležící břichem přes betonovou stěnu, se snažila pomoc chudáku psovi, který už kňučel jak mu docházeli síly. Začala jsem brečet, ale jen potichu, a povzbuzovala jsem Cara, aby plaval blíž ke mně. Podařilo se, chytla jsem ho za obojek a tahala ze všech sil, čím víc se blížilo Carovo bezpečí, tím víc mi docházelo, že stále nevidím Carmen. Na boha nevěřím, ale něco mě osvítilo, řekla jsem kamarádce ať mě pustí a já se ještě víc přitáhla tělem přes hranu, ponořila jsem ruku co to šlo, hledala jsem po hmatu cokoliv, co by připomínalo srst psa. Jednou, dvakrát, třikrát a nic, po čtvrté jsem se snažila opravdu, co mi to rovnováha dovolila, až jsem se bála, že tam spadnu, víc mě ale trápila myšlenka, že Carmen už neuvidím. Z probírání myšlenek mě „probudil“ až hmatový vjem. Něco jsem prsty zachytila, rozhodla jsem se, že to z toho brčálu vytáhnu, i kdybych tam měla spadnout. Byl to Carmen náhubek. Podle toho jak bylo těžké ho vytáhnout, bylo jasné, že tahám i Carmen. Pokud někdo někdy bojoval holýma rukama o život svého blízkého, ať už čtyřnohého, nebo dvounohého, dá mi určitě za pravdu, že síla chtíče kolikrát žene tělo do cíle, i když svaly říkají, že už nemohou. Kamarádka mezi tím volala mobilem veterináři. Carmen tekla s předních tlamek krev, přišla o všechny drápky, jak se snažila vyškrábat z vody, byla celá špinavá, páchnoucí, ale hlavně živá. Srdíčko bojovalo, a i když se ji viditelně špatně dýchalo (spíš to vypadalo, že už jen tak, v naději lape po dechu) neztrácela jsem ani minutu a fenku odnesla s kamarádkou na sídliště k autu a následně odjeli k veterináři, který už na nás čekal ve své ordinaci, 3km od nás. Až do této chvíle mi cesta, kterou jsme chodili procházkou, několikrát týdně, nepřipadala tak dlouhá, vyčerpávající, najednou i to vedro bylo přítěží. Veterinář mluvil o zázraku. Carmen prý toto normálně přežít neměla, a já si vzpomněla na jednu z mých myšlenek u nádrže- nejsem věřící, ale pokud je láska opravdová, a bojuje se za ní, tak určitě musí být nějaká vyšší moc, která jí pomáhá, tedy alespoň v tomto případě. A Carmen? Ta se od té doby vody bojí, do potoka ani říčky, kde i v našich, českých podmínkách, vidíte na dno, nevleze bez Alexe a ode mě, se nehne ani na krok. Řekla bych, že od té doby hůř vidí, ale nevadí, hlavně že žije a kdo ví, třeba to naší lásku prohloubilo ještě víc. Je to moje holka. Trasu procházek jsme nezměnili, ale byli jsme od té doby více ve střehu a psi, ti když jsme procházeli kolem místa „neštěstí“ tak přestali skotačit, přestali si hrát, přišli k nám, a jako kdyby nechtěli rušit ducha požární nádrže, ťapkali tak, že ani narážející drápky o beton nebyli slyšet. Rakovina
I taková nemoc, která většinou přemůže i takové vyspělé živočichy jako jsme mi, lidé, se nevyhýbá ani psům. Vlastně psi můžou trpět téměř všemi nemocemi, kterými trpí lidé. Cukrovkou, epilepsií, chřipkou, žloutenkou, infarktem, mozkovou mrtvicí, atd… Rakovina postihla mojí fenku Carmen. I navzdory několika generacemi táhnoucí „pravdivou“ větou, že fena po štěňatech nemůže mít rakovinu, Carmen po dvou krásných vrhách rakovinu dostala.
Z prvního vrhu jsem si nechala pejska Alana. Poslední vrh úplně bez komplikací nebyl. Tři štěňata zemřela při porodu, jedno se narodilo, jen za pomoci veterináře. Carmen přestala tlačit. Ale i přes tyto problémy, měla krásné štěňata, o která se starala, jako každá matka o své dětičky, vzorně, a někdy vypadala i dost vyčerpaně. Její chlupaté děti odešli do svých nových domovů, a Carmen po několika dnech přestala truchlit a pomalu se začala vracet do té naší staré rošťácké fenky. Začala opět blbnout s Alexem a Alanem, opět vymýšlela různé vylomeniny, nutno ale podotknout, že to byli takové lehké, opravdu na zasmání. Jednou, ale opět propadla do viditelných depresí, k tomu se přidala její nechuť k chůzi do schodů, a ze schodů. Mysleli jsme si, že se psi porvali, taková menší výměna názorů, a tak jsme tomu ze začátku nevěnovali pozornost, Carmen ale začala opravdu trpět. Kontrola veterináře nenechala na sebe dlouho čekat, a jak už název této povídky napovídá, u mé feny byla diagnostikována, rakovina ženských orgánů. Veterinář nám jí domů už nedal. Říkal, že druhý den jí bude operovat, ať si druhý den kolem poledne zavolám. Neumíte si představit, jak se táhli hodiny, jak minuta trvala věčnost. Konečně bylo čas oběda a já volala veterináři. Řekl, že to měla za sebou už večer, naštěstí přežila, i když to bylo, jak se říká za pět minut dvanáct. Viděla jsem ji ležet v místnosti za ordinací a ona konečně vypadala šťastná. Museli jsme, ale jezdit na kapačky. Dvanáct hodin na kapačkách, dvacet čtyři hodin doma, a takto to šlo dokola asi týden, nutno podotknout, že jsme vždy absolvovali hodinové převozy, ale když berete psa jako člena své rodiny, tak kdo by to neudělal, že. Carmen začala pomaličku jíst a pít, tak jako před nemocí, už byla i aktivnější a zlobivější, tak se počet návštěv u veterináře zmenšoval a i intervaly mezi návštěvami byli delší. Vše vypadalo jako dřív, jen s tím, že mezi poskakováním kolem nás si našla i dobu na odpočinek, při jednom takovém pozdně odpoledním odpočinku jsem ji nesla odřezek od uvařeného masa na přilepšenou, ale Carmen nereagovala, vzala jsem ji za obojek a hlava ji vysela dolu, na hlazení nereagovala, na své jméno také ne, na vůni masa už vůbec, jen bezvládně ležela a oddychovala. Naložili jsme ji do auta a vydali se na cestu, při které jsme porušili snad všechny silniční předpisy a možná i továrna , z které vyjelo naše auto by se divila, co všechno zvládne jejich výrobek. Už cestou jsme zalarmovali veterináře a už v autě po našem příjezdu dostala Carmen kapačky. Dodnes mám oči zalité slzami, když si na to vzpomenu. Opět byla u veterináře dlouhých 36 hodin a telefonické zprávy mě nějak neuklidňovali, byli pozitivní, ale já chtěla mít Carmen doma, a kdyby to jen trochu šlo, tak zdravou, no ještě lepší- nesmrtelnou. Opět časté kontroly, opět strach o Carmen, opět modlení a doufání v zázrak. Veterinář nám poradil, ať ji zapojíme do pracovního procesu, ve kterém byla před operací, ať si nemyslí, že je vyřazená. Všechny naše psi, používáme na přednášky, pro mateřské a základní školy, jak se chovat ke psům. Pomohlo to. Ještě když žila má babička, tak mi říkal, že práce je nejlepší lék - v tomto případě měla pravdu a já poznala jak důležité je pro nemocného (ať už psa, člověka,…) odpočinek, ale i práce, stačí lehká, nenáročná. Prostě vědět, že i když nemocen, není vyřazen. Carmen stále sleduji, zda nemá někde nějaké boule, zda není nějaká divná. A vše je v pořádku, zatím, už je to rok a já věřím, doufám, že ještě dlouho bude. V nouzi poznáš přítele
Bylo září 2004. Blížil se večer, krásný, letní, blížil se loudavě a já se vydala s Carmen ven, vyvenčit jí a trošičku protrénovat povely, na jejichž trénování jsem neměla doma tolik prostoru. Jeden z takových povelů bylo odložení psa, i když si s ním koukáte do očí, když od něj odcházíte. Normálně se psovod otočí a odchází od psa zády, ale já se od Carmen neotočila a couvala jsem směrem od ní. Teda až do chvíle kdy jsem zmizela ve hlubinách otevřeného kanálu. Někdo si jaksi vypůjčil poklopy kanálů, předpokládám, že čistě z finančních důvodů. Zůstala jsem vyset za pravé koleno a nikomu bych nepřála tu bolest zažít, přemýšlela jsem, co udělá Carmen. Jak se zachová? Uteče? Zůstane se mnou? Bude to brát jako hru na schovávanou? Než jsem úplně propadla bolesti a přemýšlela, jak se dostanu ze svého vězení, duchapřítomně jsem odhodila klíče od bytu, bála jsem se, že mi z kapsy vypadnout do útrop kanálu. Byla to bolest, v koleni začalo podivně praskat. Snažila jsem se rukama nahmatat okraj kanálu, abych se mohla vyškrábat ven. Oči jsem měla bolestí zavřené, ale křičet o pomoc se mi zdálo ještě předčasné. Podařilo se, cosi jsem nahmatala a už nepustila, byla to Carmen, která nejdřív štěkala a běhala kolem kanálu, ale zřejmě když viděla, že pomoc nikdo nejde, rozhodla se jednat sama. Strčila hlavu do kanálu a já se chytla jejího obojku. Už to vypadalo, že spadne pod tíhou mého těla na mě, ale nakonec ustála prvotní nápor váhy mého těla na její krk a kupodivu začala couvat. Kde se v ní vzala ta síla, odvaha, odhodlání? A jak poznala, co má dělat? Do dneška si těmito otázky lámu hlavu, ale hlavně jsem ji do dnešního dne za její odvahu a odhodlání vděčná. Má zachránkyně mi dělala doprovod až do bytu, kde jsem si konečně sedla do křesla a volala své matce, a žádala ji, aby mě odvezla na pohotovost. Bolest, beznaděj a zároveň štěstí, že jsem v bezpečí, ve mně vyvolávaly pocity smíchu a pláče zároveň. Doktoři byli spíš než na dalšího pacienta natěšení na chvilku klidu a pohodlí doktorského pokoje, však také do půlnoci chyběli už jen dvě hodiny. Rychlí rentgen, rychlé obvázání kolene, napsání léku na tišení bolesti a už jsme byli z pohotovosti venku. V mé probdělé noci mě drželo nad úplném vyčerpáním jen myšlenka na to, že doktoři vědí, co dělají, a že kdyby to bylo něco vážného jistě by si mě nechali v nemocnici, minimálně na pozorování. Pár dní jsem proležela v posteli, ale pracovní povinnosti mě v klidu dlouho nenechali. Cestovala jsem do jednoho podhorského městečka, kde jsem díky neustálé bolesti opět navštívila chirurgickou ambulanci. Doktor prohlédl koleno z jedné strany, z druhé, a připustil, že se mu koleno nelíbí, postěžovala jsem si také na časté bolesti ramene, a žeber. Opět následovali rentgeny, vyšetření, nechvalně známé vytahování vody z kolene. Opět psaní receptů. Bylo ale vidět, že nemocnice je vybavena na úrazy lépe než ta první a místo obvazu jsem dostala slušivou, modrou ortézu nejen na koleno, ale také na levou ruku, žebra mi stáhli obinadlem. Doktor z vážnou tváří , který prohlížel rentgen řekl, že to chce klid a napsal mi neschopenku. Že prý mám maximálně odpočívat., a z nohy ortézu nesundávat do další kontroly. Pohled na lidi v čekárně mě zaskočil, asi čekali, že vyjdu tak jako jsem vešla do ordinace. I pohled kamarádky ( která moji pracovní cestu pojala jako výzvu k výletu a odpočinku od stereotypu), vypadal zoufalí, no docela by mě zajímalo, jaký pohled byl na mě, když na ostatních v čekárně byl pohled opravdu přinejmenším zajímavý. Známá mi ještě v čekárně řekla, že jsem byla v ordinaci skoro půl hodiny a jedna starší dáma měla starost, jestli mi to dlouhé čekání, až přijdu na řadu nepřitížilo, a že prý kdyby věděla, že jsem na tom tak špatně jistě by mě pustila před sebe, ostatně jak to se mnou vypadá, jsem nevěděla pořádně ani já. Sice jsem cítila, kde mě to bolí, ale nejsem doktor, abych mohla říct, co přesně mě trápí, nebo jak to nazvat. Návštěva ordinace mě docela vyčerpala a už jsem se těšila, až si doma lehnu, tuto myšlenku na odpočinek vystřídala myšlenka na to, jak se dostanu domu, známá řidičák nemá, já mám nohu v ortéze a od vytouženého odpočinku ve vlastní posteli mě dělilo skoro 50km. Nocovat v autě se mi nechtělo a tak bylo rozhodnuto, ortéza musí dolu. Doktor mi na lístek napsal číslo ortopedie v nemocnici, kde prý mi určitě pomůžou a tak jsem tam hned druhý den volala. Hlas příjemné a ochotné sestřičky mi dával naději, že jsem konečně v rukou někoho, kdo mi to moje porouchané koleno dá do pořádku. Na péči v předešlé nemocnici si stěžovat nemohu, ale viditelně mé koleno svou funkci pomalu, ale jistě opomíjelo. První návštěva u specialisty na sebe nenechala dlouho čekat a výrok „operace“ také ne. Čtrnáct dní na to mě čekala laparoskopie a další neuspokojivá reakce lékařů, další termín operace byl stanoven na listopad. Prý na takový rozsáhlí zákrok laparoskopie nestačí, po dvou dnech pooperačního odpočinku mi opět nasadili ortézu a já čekala doma na osudný listopadový den. Jediné na co jsem se těšila bylo to, že se jedné, dlouhá léta sledované televizní stanici líbila má práce a odvysílali o mě a mých psech krátký sestřih v hlavních televizních zprávách. Byla jsem na sebe a své chlupáče náležitě hrdá. Jenže- už také vím, jak v praxi vypadá přísloví“ pýcha předchází pád“. Pár dní po tomto medializování jsem byla okradena o pár cenných osobních věcí, ale hlavně o mého psa Alexe. Každý majitel psa, každý kdo má rád zvířata, si umí představit , jak bolí taková ztráta. Více než bolest nohy mě tížila bolest nad ztrátou Alexe, malamuta, který, ač byl sám velmi nemocen, tři roky těšil děti v mateřských a základních školách a v dětských domovech. Koleno muselo počkat, zaťala jsem zuby a rozhodla se pro záchrannou akci. Hned první reakce policie mě docela překvapila. Celou situaci jsem řekla na místní policii, kde se mnou sice sepsali protokol, ale s větou : “ Kupte si nového psa, nashledanou“ mě poslali domu. Nedala jsem se odradit a navštívila jsem kriminálku ve vzdálenějším okresním městě, která mě přijala s větším zájmem a pochopením. Zalarmovala jsem všechny své známé, a začala pátrat na vlastní pěst. V pátrání mi pomáhal dlouholetý kamarád Jirka žijící v Praze, dopoledne jsem byla v práci a odpoledne jsem s ním jezdila tramvají po Praze („stopa“ vedla k taxikáři, který vezl z mého bydliště jakousi holku s malamutem, který jí moc neposlouchal, a vezl jí právě do Prahy), z tramvaje jsme přestoupili na metro, všude, na každé zastávce MHD byli letáky s prosbou o pomoc při hledání Alexe, každá služebna městské policie měla fotku mého psa, který potřeboval tišící injekci, na bolest, rozpadají se mu kyčelní klouby. Ten samý plakát dostali i veterináři a útulky. Dva dny stejný scénář, dopoledne práce, odpoledne přejezd autobusem do Prahy, rozvěsit plakáty, které někdo přes noc strhnul, posledním autobusem domu, atd. Nejsem sice žádný detektiv, ale když jsem si to v hlavě srovnala- plakáty chyběli pouze na jedné trase, a to celé dva dny. Třetí den jsme plakáty nedolepovali, ale šli jsme po stopě, vandalové by přece roztrhali plakáty po celé Praze a ne jen v jedné trase, šli jsme postupně, dokud jsme nedošli opět až k plakátu. Bylo jasné, že o tomto plakátu osoba, která je trhá, neví. To znamená, že vychází a přichází pouze jednou cestou domu. Ptali jsme se po okolí, a měli jsme štěstí, všímavý sousedé nás dovedli , až k rodinnému baráku, odkud jsme ale byli vyhozeni, s tím, že bez důkazu je nemáme otravovat. Volali jsme na policii, vyprávěli jsme jim o všem kolem naší pátrací akci. Pochválili nás, ale bohužel, řekli nám, že paní v rodinném baráku má pravdu, a oni jen kvůli domněnce nemůžou provést prohlídku baráku. Až budeme mít důkaz, máme se ozvat. Ta listopadová noc, byla dlouhá, studená. U „našeho“ rodinného baráku byla autobusová zastávka a tam jsem se rozhodla, že zůstanu, dokud neuvidím Alexe. Zdálo se mi, že slyším Alexův obojek, jak se oklepával. Bez jídla, pití, bez teplého oblečení (netušili jsme, že budeme nocovat venku), jsme celou noc pozorovali dům. Touha najít svého psa, který byl ode mě jen přes silnici a plot, přes který bohužel nešlo vidět do zahrady, byla silná. Ráno jsem bezvýsledně a smutně opouštěla autobusem Prahu a byla jsem rozhodnutá, že ukončím pátrání. Docházeli mi síly, sice jsme byli na stopě, ale jediné co jsme měli, byla jen domněnka. Nic víc, potřebný důkaz nebyl. Jirkovi dalo hodně sil přemluvit mě, abych přijela. Do Prahy jsem dojela opět odpoledne a jeli jsme rovnou na zastávku, odkud jsme museli celou dobu dolepovat utrhané plakáty, ale pozor, tentokrát nechyběli. Opět naděje, věřila jsem, že jsme byli včera u správného baráku, zlodějku jsme vlastně varovali, a dali jí najevo, že o ní víme. Jenže to bylo vše, opět jsem Alexe neviděla a ani důkaz žádný. Koleno začalo opět protestovat, už ani tišící léky nepomáhali, psychicky vyčerpaná, unavená, bolavá jsem se rozbrečela a rozhodla se, že už končím, tentokrát doopravdy. Posledním autobusem, kolem 21hod., jsem odjela. Seděla jsem u okna v téměř prázdném autobuse a koukala ven, všude byla tma, a čím více jsem se vzdalovala od Prahy, tím více mi připadalo, že ta tma a světla vypadají jako rozsvícené vánoční ozdoby, světlo lemující silnice připomínali osvětlení letištní dráhy. Zazvonil mi mobil, volal Jirka. V telefonu jsem slyšela jen stále se opakující větu:“ Alex je v útulku, počkají tam na nás, dokud si pro něj nepřijedeme“. Nečekala jsem na nic a na další zastávce jsem vystoupila, ještě jsem poprosila řidiče autobusu, jestli by mi nezjistil, kdy jede další spoj do Prahy. Chvilku na mě koukal, viditelně trošku zmatený, před 10 minutami jsem nastoupila v Praze a teď chci znova do Prahy? Vyhrknul ze sebe, hodinu i minuta odjezdu mého dalšího spoje zpět do Prahy aniž by se musel koukat do jízdního řádu, zakroutil udiveně hlavou a pokračoval ve své trase. Trošku mě potěšilo, že jsem nebyla jediná, kdo na večerní autobus čeká. Už jen zavolat známému, ať na mě čeká na autobusovém nádraží a tak jsem vzala mobil a, … vybitá baterie. Určitě znáte ty existence, které vyhledávají zastávky, nikam nejedou a jejich, neustále opakující se věta „nemáte cigaretu? „ - dokáže pěkně znepříjemnit celé čekání. No tak takhle přesně jsem si připadala já, jenže jsem po nich chtěla něco cennějšího, a sice jejich mobilní telefon. Asi jsem opravdu vypadala zoufale, protože hned druhá osoba, postarší dáma, mi svůj mobil půjčila, nechtěla jsem provolávat její kredit, tak jsme vyměnili sim karty a já si vyřídila telefonát. V Praze jsem byla kolem 22 hod., unavená, ale šťastná. Cesta do útulku v Tróji byla dlouhá, žádné metro tam nejede, žádný městský autobus tam, v tuto hodinu, nestaví . V útulku na nás opravdu čekali, vyprávěli o odchytu malamuta, který přesně dle čísla čipu souhlasí s Alexovým, ale další jejich slova mě znepokojovali. Alex nechtěl prý ani piškoty (přitom piškoty jsou jeho celoživotní láska), celou dobu jen vyl (nikdy, až do teď nebyl zavřený v kotci), tak smutný, vyděšený, a hlasitý pláč prý u psa ještě neslyšeli, manipulace s ním prý, ač u tak mohutného psa čekali alespoň minimální problém, byla dobrá (sám odchyt prý vypadal tak, že městská policie otevřela dveře u auta a pes do něj sám a prý viditelně rád, nastoupil), upozorňovali nás na to, že nemá vodítko, a hlavně, že má celé tlapy od krve, od jeho vlastní krve. Už od malička se bál všeho co vydávalo kovový zvuk, a eskalátory v metrech jsou jedna velká kovová nástraha nejen pro psí drábky, o které samozřejmě přišel. Zaplatila jsem za odchyt, a pak už konečně mého psíka přivedli do přijímací haly, vypadal jako, kdyby nevěřil svým očím. I přes nesouhlasné pohledy lidí z útulku jsem požádala, ať Alexe pustí. Nejdříve obešel místnost kolem obvodových stěn, stále na mě koukal, pak jsem na něj promluvila, zavolala na něj, Alex se rozběhl , skočil na mě, jako kdyby chtěl ve svých 6 letech a 68cm v kohoutku a téměř 58kg pochovat. Mé, troufnu si říct, nevelké proporce (162 cm, 63kg a porouchané koleno) způsobili to, že mě okamžitě strhnul na zem. Prý docela komicky, takže tuto nešťastnou událost jsme zakončili tím, čemu už nikdo nevěřil- úsměvem od ucha k uchu a řádným oddychem. Přespali jsme u Jirky a hned prvním ranním autobusem jsem s Alexem odjela do města, kde na mě čekala mamka s autem. Padla na kolena a objímala Alexe, jako největšího hrdinu světa, a měla pravdu, nám všem tak připadal, byl a je to náš hrdina. Odvezla nás ke mně domu, kde na mě a Alexe čekala kamarádka Michaela s mojí fenkou Carmen a vítání s Alexem nemělo konce, byl natolik zmatený z posledních dní, unavený, vyčerpaný, že po chvilce usnul. Já vzala už připravenou tašku a vydala se na další nepříjemnou cestu, do nemocnice, čekala mě již zmiňovaná operace kolene. Hned při ztrátě Alexe jsem volala primáři, že bez Alexe na žádnou operaci nejdu, že je pro mě důležitější než koleno, a k mému údivu lékař pochopil a řekl, až budu mít psa, ať přijedu rovnou na příjem. Já přijela a hned druhý den mě ráno operovali. Primář dokonce čekal na mém pokoji, až se z narkózy probudím.
Všem z celého srdce děkuji, a má rada na závěr, nechte svého psa načipovat, je to jedna z mála dobrých věcí, která za tu pořizovací cenu stojí a plní svou funkci. Nebýt čipu bůhví jak by tento příběh ze života skončil.
Smrt blízkého
Smrt je životní etapa,která čeká každého z nás, stejně jako narození . Je to vlastně jako abeceda, ta má také začátek a konec. Vlastně, když se tak nad tím zamyslím, neznám nic tak složitého, jako malému dítěti (a ono kolikrát i sobě samému) vysvětlit, proč ten či onen zemřel a že se už nikdy nevrátí. Mé 3 a půlleté dceři trvalo 14 dní, než pochopila, že smrt není nemoc, kterou lékaři umí vyléčit. Že Carmen zemřela. Že se už nevrátí. Kupodivu mě coby člověku otřelejšímu životem trvalo cca. o další týden déle, než jsem pochopila, co přesně se stalo, jaké následky to má, kolik lidem a dětí bude chybět a stejně tak jako když zemře někdo blízký jsem se i já ptala:“ Proč zrovna Carmen, fena, která si od lidí radši nechala ublížit, než aby ublížila ona?“ Ještě ten den jsme si pořídili další štěně Sally- fenu toho samého plemene jako byla Carmen a musím říct, že to bylo docela unáhlené. Ono totiž ke smrti patří i doba truchlení pozůstalých a myslím, že tato doba je důležitá k tomu, abychom pochopili, co se vlastně stalo a co se sebou ta změna přinesla. Jak se říká:“ Všechno má svůj čas“. Nerada bych aby tato povídka, nebo spíše zamyšlení, vedlo k tomu, aby truchlení trvalo dlouho, ale k tomu, že přiměřená délka truchlení je, podle mě, zdravá. Protože, pokud se vám stýská po zesnulé osobě (ať už člověku, či zvířeti), tak to je známka toho, že jste tu osobu měli rádi a nikdo není bez citu, aby to ani ta druhá osoba nepochopila dříve, než zemře. Já jsem si s Carmen užila mnoho krásného, a věřím tomu, že i ona byla šťastná a spokojená a pokud jste takový vztah prožili i vy, tak se není čemu divit, že truchlíte a stýská se vám. Jenže život jde dál, a Carmen navždy zůstane v našich srdcích. A zázrak na závěr- několik let mi gynekologové tvrdili, že nemohu normální cestou otěhotnět (má dcera je z umělého oplodnění) a zrovna osm dní po smrti Carmen mi doktor oznámil:“ Jste 6 týdnů těhotná“. Vždy když se podívám na očekávané miminko, tak si vzpomenu na Carmen. Třeba to tak má příroda vymyšlené- někdo z vašeho okolí musí odejít, aby mohl pro změnu někdo další přijít. Ať je to tak či není, jedno je jasné- slzy, smích, radost i smutek prostě k životu patří a budou nás provázet do konce našeho života, ať chceme nebo ne. Carmen obden zapalujeme svíčku na jejím hrobečku a ještě dlouho nám potečou slzy při vzpomínce na ní. Byla naše sluníčko.
Sbohem Carmen, měli jsme tě rádi a stále budeš v našich srdcích.
Kouzelník
Je to nějaký ten pátek, co u mého bytu zazvonil kamarád Jirka s prosbou. Zněla trochu divoce „Potřebuji psa na hlídání, nejlépe staršího německého ovčáka, a aby poslouchal.“ , řekla jsem mu, ať si koupí Tip servis a on na to říkal, že má v kapse jen 250,-Kč. Milého kamaráda jsem poslala domu s tím, že nejsem kouzelník. Jenže zároveň to pro mě byla výzva, která ve mně probudila touhu vyřešit zdánlivě neřešitelný úkol. Druhý den jsem navštívila nedaleký útulek a krom jiných psů tam viděla dvojici Německých ovčáků, kteří byli v útulku prý jen proto, že jim jejich páníček staví výběh a boudy. Trošičku jsem se zapovídala s majitelem útulku, slovo dalo slovo a já domu odjížděla s adresou i telefonním číslem pana majitele zmiňované chlupaté dvojice. Ještě tentýž den jsem doma napsala darovací smlouvu na psa Cara a další den ráno, v 7 hodin, a to už i s Jirkou, seděla u pana majitele v kuchyni a „diplomaticky“ jsem se mu snažila vysvětlit, že u Jirky se bude mít Car dobře… Nutno podotknout, že už od pohledu byl pán velmi „tvrdých rysů“ a neústupný. Prvních 10 minut jsem si říkala, co to vůbec dělám a v duchu se už viděla doma. Po 20 minutách už mě poslouchal a přitom na mě i koukal, což byl úspěch, protože prvních 10 minut majitel koukal jen z okna kuchyně… A po 30 minutách byla darovací smlouva podepsána. S podmínkou, že zaplatíme poplatky v útulku. Souhlasili jsme.
S darovací smlouvou jsme se vydali do útulku a tam nám vypočetli částku za psa- dělalo to neuvěřitelných 250,-Kč. Takže jsem úkol splnila, kamarád měl staršího psa německého ovčáka za 250,-Kč, a jako bonus vycvičeného. A ten samý den, 90 minut po podpisu darovací smlouvy už spolu hlídali objekt v Mladé Boleslavi. Jirka pracoval jako ostraha. Byla to láska na první pohled a Jirka s Carem jsou nerozlučná dvojice…
Taková ta láska- dokud je smrt nerozdělí.
Co by se majiteli stát nemělo 1.díl
|
